Lilie a Bílá růže - Zlom

Severus nebyl jediný, kdo ten večer usínal v řádně podroušeném stavu. Harry sbalil neviditelný plášť a od Tří košťat se vrátil až druhý den. Přespal v chroptící chýši. Na spaní v takové barabizně bylo sice už docela chladno, když mladý čaroděj usínal, hřála ho ohnivá whisky. Ovšem útěcha, kterou alkohol poskytuje, je útěcha na dluh. A ani Harryho magické síly nedokázaly zabránit tomu, aby ráno splácel i s úroky. Když se probudil chladem, právě svítalo. Mohlo být kolem sedmé hodiny ráno a byla přímo pekelná zima. Harry se vyklonil z nejbližšího okna, pokrytého jinovatkou a poslal obsah svého staženého a bolavého žaludku vstříc nevlídnému ránu. Otřel rukávem hábitu zbytky zvratků ze koutků úst a uvědomil si, že spaním na špinavé, studené podlaze hazarduje se zdravím a možná i se životem. Jen s vypětím vůle přinutil své rozbolavělé a ztuhlé tělo k dalšímu pohybu a začal vrávorat podzemní chodbou směrem k vrbě mlátičce a k hradu.
Po horké sprše a dalších několika hodinách spánku, tentokrát v teplé posteli, se sice cítil o poznání méně na umření, ale o to více si umřít přát. Takovou migrénu ještě nezažil, a to, vzhledem k tomu, co mu občas dávala zakusit jizva, spojující jeho osud s Voldemortem, bylo opravdu co říct. Místo do jídelny se odšoural na ošetřovnu.
„Madam Pomfreyová, potřeboval bych něco na bolest hlavy, žaludeční nevolnost a chrapot,“ poprosil opatrně a jeho bledé tváře trochu zčervenaly studem.
„I vy, Pottere? Nejste první, kdo tady dneska žádá o medicínu proti kocovině. Začínám si myslet, že by se o tom včerejším alkoholovém dýchánku měl dovědět pan ředitel.“ Harryho sice spojení „alkoholový dýchánek“ ve spojení se včerejškem docela pobavilo, ale vzmohl se sotva na víc, než jen kyselý úšklebek.
„U sta draků, jen to ne. A dejte mi, prosím, něco po čem se mi uleví, u Merlinovy bradky!“
„Neklejte mi tady, Pottere, vypijte tohle a potom hodně vody. Dost vám to uleví, ale kocovina je kocovina, otrava jako každá jiná. Tělo se z toho prostě chvíli vzpamatovává,“ usmála se trochu uličnicky paní Pomfreyová s jiskřičkami v očích a podala mu lahvičku s křiklavě žlutozeleným lektvarem, který smrděl jako saponát, ale celkem překvapivě chutnal příjemně, skoro jako trošku přeslazená citrónová limonáda. Harry do sebe lahvičku obrátil a pak zašel ke skřítkům pro nějakou tu minerálku. Lektvar mu poněkud zamlžil mysl, cítil se příjemně unavený a líný, a tak se v nebelvírské společenské místnosti prostě jen svalil na kanape a zíral většinu odpoledne do plamenů.
Draco tou dobou přecházel jednou z podzemních místností tam a zpět. Vypil toho o poznání méně a jelikož si pro lektvar došel na ošetřovnu už ráno, bylo mu teď už docela dobře. Alespoň po tělesné stránce. Hlavou se mu křížem krážem míhaly stovky pochmurných myšlenek. Zuřil. Byl zděšený. Už nevěděl coby. S každou uplývající minutou na něj včerejšek, vše, co se stalo, co udělal a co řekl dopadalo víc a víc. Byl zvyklý na to, že si s ním osud pohrával, ale tohle bylo přespříliš. Už asi posté nervózně prohrábl své platinově blonďaté vlasy a upřel pohled do země. Čím dál víc mu bylo jasné, že bude muset za Snapem dojít a omluvit se mu. A doufat, že mě nepromění v ropuchu a nezašlápne. Nebo mě přivítá kletbou Cruciatus a po mnoha minutách nelidských muk mě dorazí nějakou ještě horší kletbou. Dracovi se před očima mihnul zelený záblesk, který jednou zahlédl, když Lucius zabíjel jednoho nedostatečně loajálního Smrtijeda. Už se nedozvěděl, jak se ten muž jmenoval a čím se vlastně Voldemortovi zprotivil, ale na výraz jeho tváře, když z něj příval zelené záře vyrval život, nikdy nezapomněl. Při té myšlence mu zamrazilo. Cítil, že toho má tak akorát dost. Schoulil se do rohu místnosti, objal svá kolena a ze všech sil se soustředil na ty nejpříjemnější vzpomínky, které si jen dokázal vybavit. Léto v Doupěti. Šťastné chvíle s Ginny. Přátelské zápasy famfrpálu s Harrym a Weasleyovic bratry. Ginny. Po heřmánku vonící vlasy lesknoucí se v záři slunce jako vyleštěná měď. Sladký úsměv; na pohled mnohem nevinnější, než ve skutečnosti byl. Uličnická jiskřička v jejích pomněnkových očích. Milování na seníku, v lese, na písčině potoka, na sluncem skále v kopích, ve vonícím vřesovišti. Divoké hrátky v jeskyni, kterou v létě používali jako skrýš a prostor pro své hrátky. Jenže vzpomínka na tu malou, vlídně ponurou mučírnu mu zase bolestně připomněla včerejší noc. Vstal a nakopl kámen na podlaze, až málem zakřičel bolestí, která mu projela prsty u nohou. Pak se vydal nejkratší cestou ke kabinetu učitele lektvarů. Sklepeními, ovšem. Nepotřeboval, aby o téhle návštěvě kdokoliv cizí věděl.
Hermiona s Ginny byly mnohem moudřejší. Místo alkoholem zahnaly chmury vzájemným objetím. Když se vzpamatovaly z nejhoršího, byly dokonce schopné se trošku pomazlit, aby se zahřály a lépe se jim usínalo. Odpoledne se šly projít po Bradavických pozemcích a navštívit Hagrida. Ginny celou věc kupodivu nesla velmi statečně a svým způsobem klidně. Docela dobře chápala, pro kluci tolik šílí, na druhou stranu, Snape se poslední dobou choval i na hodinách docela snesitelně a čím více nad tím přemýšlela, tím méně se jí uplynulé události zdály být nechutné a profesor odpudivý. Nebyl to zrovna krasavec, ale byl šikovný, a proměnit se z vysokého, hrůzu budícího čaroděje na malou, roztomilou holčičku ho určitě muselo stát spoustu přemáhání a pořádný souboj s egem a mužskou ješitností. S hrnky horké čokolády, které jim dal Hagrid na cestu, seděly na stráni pod hradem a pozorovaly odlesk oranžového slunce, které se pomalu sklánělo k obzoru, v jezeře. Povídaly si o tom hodně, ze všech možných i nemožných úhlů a průběžně zabíhaly i do svých snů a fantasií, nebo naopak nezávazného tlachání. Když daly vale nachově rudé obloze a šly se navečeřet, obě se cítily skoro v pořádku. Být holka je často mnohem těžší, než být chlap, ale rozhodně to má i své výhody.
Nedlouho poté, co usedly k nebelvírskému stolu v jídelně, vtrhnul Draco zadními dveřmi do kabinetu Severuse Snapea.
„Profesore?“ Snape zdvihnul hlavu od šálku s černou kávou, jejíž intenzivní aroma naplňovalo celý kabinet. Netvářil se překvapeně. Jakoby něco podobného čekal.
„Ahoj Draco. Můžeš mi říkat Severusi, myslím, že na formality je už trochu pozdě, ne?“
„Dobře. Víte, Severusi, já…“
„Ano?“
„Já… já se prostě chci omluvit za včerejšek.“ Na chvíli se odmlčel, možná tak trochu čekal nějakou jízlivou poznámku, ale profesor se mu jen podíval do očí. V jeho uhrančivě černých očích však nebyla zloba ani jízlivost. Díval se klidně. Byl připraven naslouchat. Draco se nadechl a pokračoval.
„Nemyslím tím ani tak, to, že jsme, přísně vzato, napadnuli a ponížili školního profesora. Vzhledem k okolnostem na tom, alespoň podle mého názoru, za těchto okolností nesejde.“ Chvíli se odmlčel a tentokrát toho Snape využil.
„Vždycky jsi patřil mezi mé nejbystřejší studenty. Samozřejmě, že to nehraje roli. V situaci, kdy se dospělý čaroděj, a ještě k tomu učitel, zaplete s nezletilými studenty, jsou pravidla už dávno, daleko za obzorem a my oba to víme. Za co se tedy vlastně chceš omluvit?“
„Myslím si, že to vůči vám nebylo fér. Mám pocit, že jsme to přehnali(1). Bylo to v šoku a já doufám, že to pochopíte. Když jsem o tom dneska přemýšlel… padla ostrá slova, byl to nehezký okamžik. Tak jsem vám chtěl říct, že jako čaroděje, profesora, ale i jako osobnost jako takovou, vás stále respektuji.“ Snape se na chvíli zatvářil skoro dojatě, ale projevovat city nebyl jeho styl. Včera vyčerpal své kapacity jakéhokoliv hlubšího projevování emocí alespoň na tři měsíce dopředu.
„To… rád slyším. Víš, myslím si, že ta vaše rekce byla celkem pochopitelná. Udělal jsem velikou chybu a možná, že právě to, co se stalo včera mi pomohlo se s ní vyrovnat. Taky jsem dnes hodně přemýšlel. Víš co, posaď se. Dáš si kávu?“ Draco se poněkud váhavě posadil a kývnul. Když si poprvé usrknul se svého šálku, pokýval hlavou. Ta káva byla skutečně výtečná.
„Myslím si, že jsme všichni, ty, já, ale i Potter a vaše slečny, ušli za posledních pár týdnů pořádný kus cesty. Od té noci před několika týdny jsem strávil hodně času sebereflexí a přemýšlením. Přemýšlel jsem, jestli jsem dobrý nebo zlý člověk, jak moc velká chyba bylo to, co jsem udělal, a vůbec – o spoustě věcí. Tohle období mě hodně změnilo. Ten okamžik jako by mě zbavil staré hořkosti, věcí, které ve mně práchnivěli mnoho let, a od té chvíle jsem se cítil lépe a lépe. Z jakéhosi podivného důvodu nám to všem prospělo. Potter se naučil ovládat svůj vztek. Ty jsi zkrotil své ego natolik, že jsi schopný sem za mnou přijít a omluvit se, to je, co do odvahy i sebeovládání výkon, který jsem u nikoho z vaší rodiny snad ještě nezažil – a to znám spoustu tvých příbuzných a většinu z toho velmi dobře. Weasleyová vykročila ze stínu své rodiny. Je odvážnější a průbojnější než většina děvčat, co znám. Kdyby její otec měl se svými schopnostmi tolik kuráže, co ona, tak už jsou dávno milionáři. A Grangerová? K sakru, vždycky byla dobrá, i když bych jí to samozřejmě nikdy neřekl do očí, ale měl jsem z ní dojem, že tak trochu hledá sama sebe. Jako by tam, kde člověk má mít své vnitřní zvíře, divoké, mocné a nespoutané, aby jej mohl při vhodných příležitostech probudit, měla malého huňatého králíčka. Od chvíle, kdy jsou s Potterem spolu, jakoby se našla. Má mnohem víc sebejistoty a kuráže a udělala si pořádek ve svém vnitřním zmatku. A já? Kromě lekcí lektvarů jsem za poslední roky málokdy řekl víc jak tři věty, a teď tu spolu sedíme, pijeme kafe a otevřeně si povídáme. No… Dáš si ještě kafe, a nebo trošku vína?“
Draco ten den večeři nestihnul. Ze Severusova kabinetu odešel až krátce před půlnocí, když už ho ani ta skvělá káva nedokázala udržet plně při smyslech. (Jedna z věcí, které se ten večer dozvěděl, bylo, že si ji Snape nechává dovážet dračím expresem přímo z těch nejlepších plantáží v Brazílii, takže má tu nejlepší a vždycky čerstvou kávu.) Když odcházel, profesor se k němu s malým zaváháním naklonil... „A kdybyste chtěli poznat ještě poněkud jinou tvář vašeho přísného profesora lektvarů, zvu vás příští sobotu na jednu takovou… akci. Nemusíte se o nic starat, jen přijďte kolem osmé večer ke mně do kabinetu. V civilu, ne v hábitech. A Draco?“
„Ano, Severusi?“
„Děkuji ti.“
Draco jen chápavě mrknul a zmizel v temnotě chodby.



(1) "I'm afraid, that we over-reacted." – tuhle větu jsem si v téhle povídce přál použít od samého začátku… Pardon, ale prostě si nemohu odpustit v poznámce připojit I její anglický originál. Kdopak ví, odkud tahle hláška jen v mírně odlišném znění původně je? ;o)